MARINER

Poslední z řady misí Mariner, Mariner 10, byla skutečnou průkopnickou výpravou za tajemstvími planet Merkur a Venuše.

Poslední z misí Mariner, která odstartovala 3. listopadu 1973, byla tou nejodvážnější ze všech. Po 20 letech teoretických úvah dospěli vědci konečně do bodu, kdy mohli poslat k Merkuru sondu, která na své cestě využije gravitační působení jiného vesmírného tělesa.

Guiseppe Colombo objevil, že je možné sondu Mariner 10 "odrazit" od Venušina gravitačního pole. Hlavním přínosem této nové techniky letu byla úspora paliva, jelikož sonda získala díky gravitačnímu působení Venuše možnost změnit směr i rychlost a to bez zážehu raketových motorů. Tím ve výsledku došlo k významné úspoře peněz i času.

Chytrá technika

Uvnitř sondy byly nainstalovány tepelné folie, které měly ochránit citlivé přístroje. Mariner 10 se měl totiž při své cestě přiblížit Slunci na kratší vzdálenost než jakákoli vesmírná sonda před ním. Vědci proto museli vyvinout nové technologie, které měly zabránit poškození sondy vlivem extrémně vysokých dávek záření. Problémy se zářením obešli tak, že solární panely nainstalovali tak, aby se mohly otáčet. Jak se sonda přibližovala ke Slunci, začaly panely rotovat, čímž na svém povrchu udržovaly rovnoměrnou teplotu.

Vyrovnání se s poruchou

Ze začátku letu se zdálo, že vše jde hladce a Mariner byl umístěn na parkovací oběžnou dráhu, kde strávil pouhých 25 minut. Následně opustil Zemi a vydal se na cestu k Venuši. Jelikož na vývoji a konstrukci sluneční clony, žaluziím (clonám zkonstruovaným tak, aby ochránily sondu před intenzivním světlem a teplem ze Slunce) a tepelným foliím byly věnovány miliony dolarů a nespočet hodin práce, byli vědci zklamaní, když zjistili, že některé z těchto ochranných prvků nefungují dostatečně účinně (a v některých případech dokonce vůbec).

Vyhřívání vestavěné do televizních kamer například odmítlo fungovat. Na základě toho bylo přijato rozhodnutí nevypínat kamery, aby nedošlo k poškození optiky.

Průlet kolem Venuše

NASA uvedla sondu Mariner 10 na oběžnou dráhu kolem Slunce tak, aby obíhala opačným směrem než Země. Tím pádem byla rychlost sondy dostatečně nízká na to, aby mohla být gravitačním přitahováním Slunce její dráha změněna a sonda tak byla navedena na cestu k Venuši. Za pár měsíců prolétl Mariner 10 poprvé kolem Venuše a pořídil přes 4000 jejích fotografií. Vědci byli touto planetou s hustou oblačností doslova fascinováni.

Návštěva Merkuru

Krátce po návštěvě Venuše byla sonda Mariner 10 navedena na trajektorii, která ji přivedla k Merkuru. Kolem něj proletěla ve vzdálenosti 700 km. Snímky, které poslala na Zemi, odhalily povrch hustě posetý krátery podobný tomu Měsíčnímu. S tím, jak Marineru 10 začalo docházet palivo, přišli vědci s myšlenkou, že by se daly jeho solární panely používat jako plachty na plachetnici. Jejich mírným natočením mohli jemně korigovat kurz sondy.

Udržování ve smyčce

Poté, co obletěly okolo Slunce, prolétl Mariner 10 znovu okolo Merkuru 21. září 1974 ve výšce asi 48 000 km. Sonda naposledy oblétla Merkur 16. března 1975. V tu chvíli byla méně než 327 km od jeho povrchu. Její magnetometr zaznamenal velmi slabé magnetické pole, zatímco radiometr ukázal, že na Merkuru klesla v noci teplota až na -183 °C a ve dne činila asi 187 °C. Na konci svého života byla sonda Mariner 10 uvedena na oběžnou dráhu okolo Slunce, kde s ní bylo 24. března 1975 ukončeno spojení.

Odkaz

Mise Mariner 10 vydláždila cestu oběma misím Voyager. Od té doby se při misích běžně používá gravitace, která pomáhá sondám při jejich cestách vesmírem. Merkur je stále středem pozornosti. Vědci NASA se více jak dvě desetiletí věnovali vývoji kosmického plavidla, které odolá extrémním teplotám. Touto lodí je sonda příhodně nazvaná Messenger (Posel).